Kryštof Kolumbus byl italský mořeplavec, který objevil Ameriku místo doplutí do Indie západní cestou. Bohužel není známo přesné datum jeho narození, ale bylo to mezi 25. 8. - 30. 10. 1451, pravděpodobně v Janově. Ano, takových nejasností o jeho životě před příchodem do Portugalska je bohužel více, sám Kolumbus do toho moc světla nevnesl, ba si několik událostí i přibarvil (např. již zmíněné připlutí do Portugalska). Jisté ale je, že jeho otec byl tkalec a jeho manželka dona Felippa Muñizová de Perestrello, s níž měl syny Diega a Ferdinanda.
"Měl dobře stavěné tělo, postavou byl spíš vyšší, měl oválný bledý obličej, trochu vystouplé lícní kosti s náběhem do brunátna, modré oči, orlí nos a plavé vlasy, které mu začaly šedivět už v mladém věku. Vypadal energicky a také skutečně energický byl, i když jeho způsoby byly nadmíru příjemné a životní návyky mimořádně umírněné. Před každým jednáním, ať bylo sebemíň důležité, se křesťansky pomodlil."
Mořeplavec
Na svou první cestu (do Tunisu) se vydal již ve čtrnácti letech. Podíval se také do Západní Indie, na Island a do polárních oblastí, odkud dovezl nepřesné zprávy a údaje, například až tak velký příliv, jaký popsal, tam není. Své mořeplavecké dovednosti posiloval studiem všech možných děl, například od Marca Pola, kardinála d‘Ailly či papeže Pia.
Před výpravami
Z jednoho pojednání, sepsaného Poseidóniem a nesprávně přisuzovaného Aristotelovi, se dozvěděl, že už ve starověku se lidé domnívali, že by bylo možné se dostat do Indie západní cestou. Tato myšlenka jej nadchla, ale nalezení štědrého sponzora nebylo snadné. V Portugalsku jej úplně odmítli a na královském dvoře v Kastilii, kam se nastěhoval v roce 1485 po narození nemanželského syna Hernanda, uspěl až po sedmi letech. Tedy vyplout mohl už dříve, ale nespokojil se s nabídkou královny Isabely (dostal by několik lodí, přiměřenou peněžní podporu, ochranu a záštitu) a stanovil si daleko větší a odvážnější požadavky (hodně funkcí a titulů, desetinu veškerého bohatství, osminu objeveného území a to vše chtěl mít dědičné).
1. výprava
K ní mu byly s určitými potížemi poskytnuty dvě malé karavely Niña (= Děvčátko) s Pintou (= Malovaná) a jedna větší karaka Santa Maria, sloužící k převážení zásob. Z přístavu Palos de la Frontera dne 3. 8. 1492 vyplul s devadesáti muži. Tolik jich získal i díky královskému provolání, jež zajišťovalo, že proti všem účastníkům bude zastaveno trestní stíhání.
Málem se mu drahocenná posádka vzbouřila, protože cesta nepatřila k těm jednoduchým, plulo se dlouho a pořád nebyla vidět země a zásoby docházely. Naštěstí se vzpoura do 12. října 1492 neuskutečnila, takže mohli dorazit k ostrovu San Salvador (předtím Guanahaní), patřícímu do Baham, myslet si, že jsou v Indii a začít na domorodce mluvit jako na Indiány. Do konce roku stihl vkročit na půdu dalších ostrovů, například Kuby a Haiti.
Před zpáteční cestou do Španělska (kde jej čekalo bouřlivé přivítání) nechal na ostrově Hispaniola (Haiti) 40 mužů, aby hledali zlato s tím, že se pro ně vrátí. To také naštěstí dodržel a sedmnácti loděmi domů přivezl 1500 mužů.
Další výpravy
O druhé v letech 1493–1496 doplul k Portoriku, Malým Antilám a Jamajce. Při dalších cestách konečně dorazil ke břehům Jižní Ameriky. Z poslední se vrátil 17. 11. 1504.
Závěr jeho života
Po návratu z poslední výpravy se usadil v Seville, kde se snažil zajistit svým synům bohatství, tituly a pocty, které mu byly slíbeny. Zemřel dne 20. 5. 1506 ve Valladolidu. Dodnes se neví jistě, jestli si až do konce života myslel, že doplul ke břehům jihovýchodní Asie, nebo přišel na to, že se mu podařilo daleko víc – rovnou objevit nový kontinent.
Osudy jeho ostatků
Z původního hrobu ve Valladolidu byly Kolumbovy ostatky později přeneseny do kláštera La Cartuja v Seville a nakonec v roce 1542 do Santo Dominga na Hispaniole na žádost jeho syna Diega. Leč ani tam nezůstaly, protože ostrov v roce 1795 okupovali Francouzi a odnesli je do Havany na Kubě. Dnes se nalézají v katedrále v Seville, kam byly uloženy po válce o nezávislost na Španělsku.
Památka
V USA se po něm jmenuje hlavní město Ohia (Columbus) a v Jižní Americe stát Kolumbie. Ve Španělsku a hodně zemích Ameriky se 12. 10. (nebo druhé pondělí v říjnu) slaví Kolumbův den.
Měna Kostariky svůj název převzala ze španělské formy Kolumbova příjmení. Druhé nejvýznamnější město Panamy se rovněž jmenuje Colón.
V roce 1893 při příležitosti 400. výročí Kolumbova připlutí do Ameriky proběhla v Chicagu Kolumbova světová výstava. Bylo také vytištěno 16 typů poštovních známek s názvem Columbian Issue, na nichž byla zobrazena i královna Isabela a další.
_____________________________________________________________________
Zdroje
de Lollis, Cesare (1992): Život Kryštofa Kolumba. Praha: Melantrich
Wassermann, Jakob (1980): Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu. Praha: Panorama
Janáček, Josef (1992): Čtyři plavby Kryštofa Kolumba. Praha: Panorama
http://zivotopis.osobnosti.cz/krystof-kolumbus.php, citováno online dne 13. 12. 2014
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kry%C5%A1tof_Kolumbus, citováno online dne 13. 12. 2014
Jak už jste si možná domysleli, jediismus je založen se na filozofii rytířů Jedi, které můžeme poznat prostřednictvím oblíbené filmové a knižní série Star Wars. Věřících neustále přibývá i u nás, ať už proto, že skutečně uznávají moudra těch fiktivních postav, nebo jen tak z recese.
Nemá žádnou centrální organizaci a pevně daná pravidla. Můžeme jej brát za náboženství nebo vyloženě za filozofii života. Je založen na sebezdokonalování a používání svých schopnosti pro dobro ostatních. Sami Jediové nechtějí tvrdit, že je jediismus ta jediná správná cesta – je pouze jednou z mnoha, po kterých se můžeme vydat.
Základními prvky je víra v Sílu a dodržování kodexu. Rozhodně to není žádná hra na zmíněné fiktivní rytíře, takže kdo čeká, že se na jednom z jejich setkání bude bojovat se světelnými meči, ani se k nim nemusí hlásit.
Síla je složena ze tří aspektů. Osobní Síla určuje energii daného člověka (aura), Živoucí Síla prostupuje vším a je tvořená všemi živými bytostmi a Všesjednocující Síla, která bývá v jiných náboženstvích označována všelijak (jako Bůh, Bohyně, Bozi, Energie, Chi) každému určuje jeho úděl. Síla Jedie vede, pomáhá jim a odhaluje některá tajemství života.
Kodex tvoří pár důležitých zásad, podle kterých se musí řídit každý Jedi.
1) Není emocí, pouze míru.
To neznamená, že by Jedi měl všechny své emoce potlačit, měl by jim rozumět, kontrolovat je a nenechat se jimi ovládnout.
2) Není nevědomosti, pouze poznání.
Jedi nemůže ignorovat místa, kam jde, nebo situace, v nichž se octne. Musí se vždy snažit pomoci, pokud může. Učit se o všem, co by se někdy mohlo hodit, nejen o Síle. Další význam je, že pokud Jedi dostatečně věří Síle, získá tím znalosti. Síla mu v pravý čas říká, co potřebuje vědět (třeba ve formě knihy).
3) Není vášně, pouze klidu.
Odborně řečeno je vášeň extrémní a nekontrolovatelná odpověď na emocionální přetížení. Takže asi velmi nebezpečná věc, ze které nevzejde nic dobrého. Proto nesmí Jediové nikdy polevit ve své sebekontrole a poddat se jí.
4) Není chaosu, pouze harmonie.
Zatímco chaos a zmatek přináší strach, hněv a vášeň, harmonie ve světě je klíč ke šťastnému životu, a pocitu bezpečí. Nejideálněji by měli dosáhnout harmonii v sobě i se Silou.
5) Není smrti, pouze Síly.
Duše Jediů nezanikají, nýbrž se znovu rodí do dalšího života, mezi kterými jsou Sílou. Tím pádem jsou spojeni se všemi Jedii v každém životě.
Toto náboženství vzniklo 500 let před naším letopočtem. Rozšířilo se v Číně, Thaj-wanu a Singapuru. Za jeho zakladatele je považován Lao-c', o němž se ani jistě neví, jestli vůbec existoval. Pokud ano, tak v letech 570 - 490 př. n. l. Prý pracoval jako archivář v královském paláci dynastie Čou. V devadesáti ho před odcestováním přemluvili napsat knihu Tao-te-ťing, v níž se dočteme spoustu jeho složitých inspirativních myšlenek, jako například "Moudrý se oddává dílu nečinností a hlásá své učení beze slov."
Slovo Tao doslovně znamená "cesta" a taoisté ho chápali jako univerzální kosmickou sílu a podstatu pohybu a vývoje veškeré přírody. Aby se jim povedlo dosáhnout intuitivního souznění s ním, museli osvobodit svou mysl od zbytečných znalostí, žít prostě a jednoduše a spoléhat se na svou přirozenou intuici.
Dosažení harmonie s Taem ale nebylo jediným cílem taoismu. Chtěli i co nejvíce prodloužit pozemský život a naprosto splynout s přírodou. K tomu si pomáhali meditacemi, duchovními i tělesnými cvičeními, dietami a vzděláváním. Všechno, co brání harmonickému soužití s přírodou, by mělo být odstraněno. Třeba stát, o kterém si mysleli jen to nejhorší a kdykoli mohli, hned ho kritizovali, i se zbraní v ruce. Většina čínských povstání byla vedena právě taoisty.
Meditace
Její podstatou je vnitřní klid a nezasahování do přirozeného chodu věcí, aby mohly tvořivé síly Taa působit.
Jin a Jang
V čínské kosmologii ovládají celý vesmír dvě protikladné síly:
Jin, který představuje tmu, měkkost, ženskost
a Jang, který zahrnuje vlastnost světla, tvrdosti a mužskosti
Taoismus usiluje o harmonii mezi nimi, ale upřednostňuje pasivitu a poddajnost jin.
Podstata taoismu
Taoismus nechává věci, tak jak jsou, ponechává je jejich vlastnímu vývoji, díky čemuž dosáhne výsledku přirozeně.
Filozofie taoismu
Podle filozofie taoismu od sebe dobro a zlo nejsou příliš vzdáleny, takže strasti je třeba snášet v klidu.
Svět přírody není ani dobrý, ani zlý, prostě je a úspěch i nezdar, sláva i anonymita, bohatství a chudoba mají vždy stejné výhody a nevýhody.
Taoisté
Předmětem zájmu taoistů je příroda, protože v jejích neustálých proměnách spatřovali nejzřetelnější projev tvořivé síly Tao. Dávají přednost prostému životu v souladu s přírodou před kariérou a úspěchem. Vyhledávají krásná místa, snaží se v sobě rozvíjet klid a mír a brání se tužbám a nestřídmostem.
Je pro ně moc důležité mít zdravé tělo, což dosvědčují jejich četné úspěchy v lékařství - přišli s akupunkturou a akupresurou, se systémem zdravotních cvičení čchi a popsali léčebné účinky tisíců rostlin. Zaobírali se ale i věštectvím, magií, a alchymií (hlavně chtěli vyvinout elixír věčného mládí).
Na závěr tu máme ochutnávku z "čínského myšlení":
Svět je v neustálém pohybu.
Stálost neexistuje.
Detail nelze oddělit od celku.
Celek nelze oddělit od detailu.
Protiklady harmonizují krajnosti.